Šestnáctý rok vlády Jeredovy. Večer byl tak tichý, že bylo slyšet, jak se kámen pod nohou otáčí. Na hřebeni hory Hermon se sešlo dvě stě bytostí, které lidé nikdy neměli spatřit. Neměly křídla jako holubi z obrazů. Měly světlo, které nešlo zhasnout.
Jejich vůdci promluvili jeden po druhém. Semjázá navrhl to, co nikdo z nich nevyslovil nahlas: sestoupíme a vezmeme si za ženy dcery lidské. Azázel k tomu přidal druhé: a naučíme je, co jsme se naučili my. Kov, který řeže. Kámen, který září. Kořen, který léčí i zabíjí.
Přísahu složili přímo na hoře. Dvě stě rukou se zvedlo k obloze a každá z nich se zavázala ke stejnému slovu. Od té chvíle nebylo cesty zpět. Když se příště rozednilo, obloha nad Hermonem vypadala stejně jako včera, a přesto byla jiná.
O tisíce let později se tenhle příběh objevuje v knize, kterou lidé přestali číst. Kniha Henochova ho nevypráví jako pohádku na dobrou noc. Vypráví ho jako varování: co se stane, když se síla, která měla zůstat nahoře, rozhodne sestoupit dolů. A co se stane s lidmi, kteří si od ní nechají si vzít vědění, které jim nepatřilo.
Apoštol Juda ten text znal. Ve čtrnáctém verši svého listu cituje Henocha slovo od slova. Pro první křesťany to tedy nebyla zakázaná kniha, ale kniha, ze které se učilo. Teprve později se z ní stal text, který se opisoval potají, aby vůbec zůstal.
Textová ukázka: Kniha 1 – Strážci z hory Hermon, první kapitola.